O zahradě
Co je přírodní zahrada?
Přírodní zahrada je prostor, který je citlivě obhospodařován v souladu s přírodou. Je to místo, kde se lidé, rostliny a živočichové cítí dobře; Místo, kde můžeme obdivovat krásu Božího stvoření a kde necháváme tomuto stvoření rozumný prostor.
Na přírodní zahradě dodržujeme tři hlavní zásady:
- Nepoužíváme rašelinu, a to z toho důvodu, že těžba rašeliny v přírodě je destruktivní a zanechává nezacelitelné rány na životním prostředí. Namísto rašeliny používáme svůj vlastní kompost.
- Nepoužíváme lehce rozpustná minerální hnojiva, namísto nich používáme hnojiva přírodní
(rohovina, melasa aj.). - Nepoužíváme pesticidy, takže žádný Roundup, přátelé! Buď si záhonky pěkně vyplejeme, nebo použijeme přípravky s účinnou látkou přírodního původu.
Další zásady přírodního zahradničení:
- využíváme na zalévání dešťovou vodu
- v zahradě ponecháme alespoň nějaké „divoké porosty“
- část zahrady (louku) sečeme jen dvakrát ročně
- na zahradě ponecháváme mrtvé dřevo (například uschlý strom, který není nebezpečný), které je obydleno různými druhy hmyzu
- na zahradě necháme hromadu klestí jako úkryt pro ježky (i hmyz)
- pěstujeme medonosné rostliny a kvetoucí trvalky lákající hmyz
- kolem zahrady nebudujeme nepropustný plot, ale necháme v něm otvory, které umožňují živočichům prostupovat z okolní krajiny a navracet se do ní
- záhony mulčujeme (travou, slámou, štěpkou…)
- pěstujeme zeleninu a bylinky
- na zahradě máme ovocné stromy a keře, které jako zdroj potravy neslouží jenom nám, ale i živočichům
Historie zahrady
V padesátých letech 20. století postavili moji prarodiče Otto a Marie Stritzkovi rodinný dům. V jeho okolí vybudovali klasickou venkovskou zahradu o rozloze asi 1500 m². V zadní části zasadili jedle, borovice a modříny, do prostoru rozmístili řadu ovocných stromů – jabloně, hrušně, třešně, švestky a mirabelky. Z této výsadby se zachovaly ještě i letité červené rybízy, které ale stále krásně plodí.
Lípa v centru zahrady byla zasazena v roce 1968 jako „strom svobody“ a ořešák jsme sázeli s tátou až v devadesátých letech. Ještě předtím, než táta zanechal v zahradě svoji stopu, ji ale dlouho obhospodařovala babička Marie. Ta zahradničila v tradičním vesnickém duchu. Z dětství se mi vybavují srdcovky, pivoňky, plesnivce, astry, slezové růže a další „babičkovské“ trvalky. Dokonce tu bývalo i políčko na brambory a rozsáhlejší zeleninové záhony.
V roce 1986 zemřel můj dědeček Otto a my jsme se s rodiči do domu přistěhovali. Hlavním důvodem bylo, aby babička nezůstala sama. Předtím jsme bydleli v podnájmu v malém domku asi o tři sta metrů dál.
Když babička zestárla, hlavní starost o zahradu převzala naše maminka, výtvarnice Juliana Jirousová. Vysadila břečťany, konvalinky a postarala se o ta dnes nejpůvabnější romantická zákoutí. Byla také nadšenou pěstitelkou fuchsií.
Táta, básník Ivan Martin Jirous, byl velký teoretik. Měl mnoho velkolepých plánů a měl vše promyšlené do nejmenších detailů. Založil kompost, vybudoval veliký liliový záhon s drenáží a odvodňovacím kanálkem, vykopal základy na skleník, ohradu a základy na stáj pro koně a dokonce měl v plánu i bazén. Pamatuji si, že neustále přivážel na zahradu nějaké kameny, které kupil na obrovských hromadách. Pro jeho zahradničení bylo typické nářadí rozmístěné všude po zahradě, díry v zemi, které už nikdy nikdo nezasypal, obrovské ohniště, kde se pálilo kde co, indiánské totemy, spousta železného harampádí a hlavně jeho nezdolná energie, proti které nikdo nic nezmohl. Táta pak nakonec vždycky zmizel, díry v zemi, nářadí a prázdné lahve zůstaly ležet.
Jeho liliový záhon byl ale opravdu výstavní. Se sestrou Františkou jsme mu za pětikoruny sbíraly chřestovníčky liliové a pro lilie si chodily i děti z okolí, když například potřebovaly dárek pro paní učitelku.
Táta se tu pak objevoval čím dál méně, liliový záhon zpustl a zarostl, s ním i celá zahrada, nikdo už neměl čas se o ni starat tak, aby to mělo hlavu a patu. Františka dvakrát ročně pokosila, soused Karel Pokorný občas prořezal stromy a habry.
Sestra pak po roce 2000 začala pěstovat růže, čajohybridy. Do té doby byla na zahradě pouze jediná, a to Superstar (Tantau 1960). Františka pořídila Ingrid Bergman, Glorii dei, Golden medal, Opereten rose, Scentimental a já jsem jí pak z Holandska přivezla Dame de Coeur. Františka tehdy chtěla psát román o pěstiteli růží. Stříhala, hnojila, starala se vzorně. Z románu sešlo, růže zůstaly a já se jich časem ujala.
Ze zahrady se postupně stala spíš džungle, obě jsme byly na vysoké škole a nikdo neměl na zahradičení čas. Jevilo se, že nebude v silách jednoho člověka to změnit. Člověk míní, Pán Bůh mění. Vdala jsem se, nastěhovali jsme se s manželem Radkem do domu, porodila jsem dvě dcery, a když jsem pak otěhotněla potřetí, stala se se mnou ta změna. Jakoby se mi přehodila nějaká výhybka v hlavě, začala jsem zahradničení milovat. Pamatuju si, že můj první počin bylo prosekání obrovského porostu pámelníku. Doslova jsem se prodrala s nůžkami, pilou a sekerou na druhou stranu a tak to všechno začalo. Bylo to v roce 2009 a od té doby se zahrada dost proměnila. Pořád ještě vidím tu spoustu práce, která mě čeká; hodně už je ale uděláno. Založila jsem několik velkých trvalkových záhonů, záhon na bylinky, zasadila růže, keře, vyplenila spoustu křovisek a vytrhala lány muří nohy. Se spoustou věcí mi samozřejmě pomáhá manžel. Hlavně seče, za což jsem mu vděčná.
Inspiruji se anglickými venkovskými zahradami a jejich dokonalými trvalkovými rabaty. Objednávám si knížky přímo z Anglie a hledám zajímavé květinové kombinace a prvky, které se dají do zahrady zakomponovat.
Zahradu miluju a doufám, že mi to vydrží. Děti teď máme celkem čtyři a i pro ně je zahrada naprosto nedocenitelný prostor k žití.