Loading...

Historie zahrady

V padesátých letech 20. století postavili moji prarodiče Otto a Marie Stritzkovi rodinný dům na horním konci Staré Říše, asi sto metrů od původního bydliště mé babičky, tzv. Florianovy vily. V okolí domu vybudovali klasickou venkovskou zahradu o rozloze zhruba tisíc pět set metrů čtverečných. V zadní části zasadili jehličnaté stromy, do prostoru rozmístili řadu stromů ovocných – jabloně, hrušně, třešně, švestky a mirabelky. Z této výsadby se zachovaly ještě i letité červené rybízy, které ale stále krásně plodí.

Lípa v centru zahrady byla zasazena v roce 1968 jako „strom svobody“ a ořešák jsme sázeli s tátou až v devadesátých letech. Ještě předtím, než táta zanechal v zahradě svoji stopu, ji ale dlouho obhospodařovala babička Marie. Ta zahradničila v tradičním vesnickém duchu. Z dětství se mi vybavují srdcovky, pivoňky, plesnivce, astry, slezové růže a další „babičkovské“ trvalky. Dokonce tu bývalo i políčko na brambory a rozsáhlejší zeleninové záhony.

V roce 1986 zemřel můj dědeček Otto a my jsme se s rodiči do domu přistěhovali. Hlavním důvodem bylo, aby babička nezůstala sama. Předtím jsme bydleli v podnájmu v malém domku asi o tři sta metrů dál.

Když babička zestárla, hlavní starost o zahradu převzala naše maminka, výtvarnice Juliana Jirousová. Vysadila břečťany, konvalinky a postarala se o ta dnes nejpůvabnější romantická zákoutí. Byla také nadšenou pěstitelkou fuchsií.

Táta, básník Ivan Martin Jirous, byl velký zahradní teoretik. Měl mnoho velkolepých plánů a měl vše promyšlené do nejmenších detailů. Založil kompost, vybudoval veliký liliový záhon s drenáží a odvodňovacím kanálkem, vykopal základy na skleník, ohradu pro koně Lukáše a základy na stáj a dokonce měl v plánu i bazén. Pamatuji si, že neustále přivážel na zahradu nějaké kameny, které kupil na obrovských hromadách. Málokdy ale dokázal své plány dotáhnout do konce. Pro jeho zahradničení bylo typické nářadí rozmístěné všude po zahradě, díry v zemi, které tam zůstaly i několik desítek let, obrovské ohniště, kde se pálilo kde co, indiánské totemy, spousta železného harampádí a hlavně jeho nezdolná energie, proti které nikdo nic nezmohl. Táta pak nakonec vždycky zmizel, díry v zemi, nářadí a prázdné lahve zůstaly ležet.

Jeho liliový záhon byl ale opravdu výstavní. Se sestrou Františkou jsme mu za pětikoruny sbíraly chřestovníčky liliové a pro lilie si chodily i děti z okolí, když například potřebovaly dárek pro paní učitelku na konci školního roku.

Táta se tu pak objevoval čím dál méně, liliový záhon zpustl a zarostl, s ním i celá zahrada, nikdo už neměl čas se o ni starat tak, aby to mělo hlavu a patu. Františka dvakrát ročně pokosila, soused Karel Pokorný občas prořezal stromy a habry.

Sestra pak po roce 2000 začala pěstovat růže, čajohybridy. Do té doby byla na zahradě pouze jediná, a to Superstar (Tantau 1960). Františka pořídila Ingrid Bergman, Glorii dei, Golden medal, Opereten rose, Scentimental a já jsem jí pak z Holandska přivezla Dame de Coeur.

Františka pořídila Ingrid Bergman, Glorii dei, Golden medal, Opereten rose, Scentimental a já jsem jí pak z Holandska přivezla Dame de Coeur. Františka tehdy chtěla psát román o pěstiteli růží. Stříhala, hnojila, starala se vzorně. Z románu sešlo, růže zůstaly a já se jich časem ujala.

Ze zahrady se postupně stala spíš džungle, obě jsme byly na vysoké škole a nikdo neměl na zahradničení čas. Jevilo se, že nebude v silách jednoho člověka to změnit. Člověk míní, Pán Bůh mění. Vdala jsem se, nastěhovali jsme se s manželem Radkem do domu, porodila jsem dvě dcery, a když jsem pak otěhotněla potřetí, stala se se mnou ta změna. Jako by se mi přehodila nějaká výhybka v hlavě, začala jsem zahradničení milovat. Pamatuju si, že můj první počin bylo prosekání obrovského porostu pámelníku. To už jsem byla v pokročilém stádiu těhotenství. Doslova jsem se tehdy prodrala s nůžkami, pilou a sekerou na druhou stranu neprostupného klestí a tak to všechno začalo. Bylo to v roce 2009.

Od té doby se zahrada dost proměnila. Začínala jsem velmi impulzivně bez náležitých znalostí. Spoustu už jsem se toho ale naučila. Hlavně to, že musím respektovat potřeby jednotlivých rostlin a jejich nároky. Že musím být trpělivá. Že nemám sázet na první dojem okázalých rostlin, ale hledat spíše skromnější květiny, které ale nejsou tak náročné na péči.

Založila jsem několik velkých trvalkových záhonů na různých místech. Zasadila jsem kolem stovky růží a kvetoucích keřů a vybudovala několik pěkných posezení a romantických zákoutí.

Brzy jsem se nadchla pro myšlenku přírodních zahrad, a protože zahradničení v tomto duchu je pro mě zcela přirozené, už v roce 2012 se mi podařilo získat plaketu Přírodní zahrada. Na podzim 2015 jsme získali status Ukázková přírodní zahrada. Pravidelně se zapojuji do akce Víkend otevřených zahrad, která se koná vždy druhý víkend v červnu.

V roce 2017 jsme zbudovali malou fontánku v severozápadní části zahrady, aby byl na zahradě alespoň malý vodní prvek. Mám mnoho dalších plánů, které se postupně snažím uskutečnit. Se spoustou věcí mi samozřejmě pomáhá manžel; hlavně seče, rýpe a je ohleduplný k mým záměrům, za což jsem mu vděčná.

Inspiruji se především anglickými venkovskými zahradami a jejich dokonalými trvalkovými rabaty. V anglických knihách hledám zajímavé kombinace rostlin a neotřelé prvky, které se dají do zahrady zakomponovat.

Zahrada je pro celou rodinu prostor, kde mohou svobodně a šťastně žít. Děti tu mají nadosah nejrůznější přírodní děje, kterým se tak přirozeně učí. Mohou tu pozorovat brouky, motýly či ptáky, poznávat luční kvítí a stejně jako zvířátka si tu budují své úkryty a domečky.